Teror ranních ptáčat

Teror ranních ptáčat

Skřivan a sova jsou vžitá označení pro rozdílné chronotypy, která prezentují náš přirozený vnitřní rytmus. Co ale obnáší být sovou nebo skřivanem? A dá se to vůbec změnit? Každý z nás si nese v sobě vnitřní hodiny, které řídí a odměřují změny v jeho denním cyklu. Podle těchto hodin se mění v průběhu dne například teplota těla, složení koktejlu hormonů v krvi a také je jimi výrazně ovlivněna naše psychika. Tyto hodiny však obvykle neodměřují přesně podle délky dne. Naše cirkadialní (doslova zhruba-denní) rytmy se mohou ve vztahu k vnějším synchronizátorům, což je především denní světlo, buď předbíhat, nebo naopak zpožďovat. Předbíhání je typické pro ranní ptáčata, která bez problémů vstávají brzy ráno, jejich tělesná i psychická výkonnost vrcholí v dopoledních hodinách a večer chodí brzy spát. Jejich protipólem jsou sovy, které se probouzejí relativně pozdě, vstávání jim dělá potíže, nejlépe se cítí pozdě odpoledne nebo večer a ke spánku se ukládají pozdě v noci. Biflujte dopoledne, přemýšlejte k večeru Naše pozornost a připravenost k výkonu během dne kolísá. Tento fakt byl předmětem mnoha výzkumů v oblasti chronopsychologie. Ke shodě došlo jen v obecném průběhu výkonnostní křivky – s tím, že jde o údaje spíše orientační. Začátek a délka výkonnostní křivky jsou u každého z nás individuální a křivky typického skřivana a sovy se budou značně lišit. Během dne máme obvykle dva vrcholy subjektivní pozornosti a výkonu. První vrchol nastává nejčastěji pozdě dopoledne a druhý pozdě odpoledne či brzy večer. V těchto obdobích je také zaznamenáno snížení počtu dopravních nehod a pracovních úrazů v důsledku ospalosti a mikrospánku. Naše bdělost a výkon jsou naopak sníženy bezprostředně po probuzení vlivem spánkové setrvačnosti. Ta obvykle...
Netlačit řeku

Netlačit řeku

Chodí ke mně klienti, kteří chtějí být optimalizování. Přejí si vyladit a vyhladit své životy tak, aby byli maximálně výkonní, efektivní a v pohodě. Aby vše plynulo a nic nedrhlo. Mají jasně stanovený směr a cíl, představy, jak má vypadat ten správný život a já se jejich píli a cílevědomosti musím obdivovat. A přesto, že v koučinku cíl a směr práce vždy určuje klient, přemýšlím, zda své klienty při naší společné cestě za jejich optimalizací vlastně nepoškozuju.  Vídám ve svém okolí lidi, kterým se to zdánlivě podařilo. Optimalizovali se. Jejich životy se podobají regulovaným korytům řek. Žádné peřeje, tišiny, zákruty či slepá ramena. Pouze rychle plynoucí proud vody v jasně určeném směru, svázaný ve vybetonovaném korytu. Často nechtějí vidět, jakou za to platí cenu. Kolem betonových břehů jejich životů bývá pusto. Jemná ekologie mezilidských vztahů bývá poškozena. Vše zdánlivě funguje to do té doby, dokud náhle nezaprší. A pak náhle, co mohl být životodárný déšť, přinese zničující záplavu. Přijde vážná nemoc, rozpadnou se vztahy, nebo se prostě jednoho dne probudí a ve své práci a dlouho budované kariéře nevidí žádný smysl. Jiní se své životy snaží regulovat jiným způsobem. Budují přehrady. Jako by chtěli zadržet čas na jednom místě. Věří, že se jich proud života netýká. Že ho dokážou zakonzervovat. Někdy se za žádnou cenu nechceme pohnout vpřed. Doufáme, že zóna komfortu, ve které se nacházíme, je trvalá, neotřesitelná a věčná. Stavíme hráze a přehrady, které nám mají zajistit náš pocit bezpečí. A pak jsme překvapeni, když stojaté vody, které se nám ještě před časem zdály být  čiré a příjemně teplé, jsou náhle plné sinicí a začínají nám zapáchat....
Jak se vybuduje návyk

Jak se vybuduje návyk

Náš mozek má rád vyšlapané cestičky. Psychologové definují návyk jako naučenou sekvenci chování, která se automaticky spustí v rámci určitého kontextu. Jakmile se tak stane, přestáváme kontrolovat své chování vůlí a jedeme v podstatě na autopilota. Na jednu stranu takový návyk šetří naši mentální energii, na stranu druhou přináší určitý druh tunelového vidění. Je-li návyk zautomatizován, je pro něho typické, že vyžaduje minimální uvědomění a zároveň chybí vědomí záměru. Problém nastává, když jsou návyky v konfliktu s našimi vědomými postoji a dlouhodobými cíli – pokud se totiž ocitneme v situaci, která návyk spouští, návyky téměř vždy vítězí nad našimi vědomými záměry. Takže jsem-li zvyklý dávat si ve své oblíbené kavárně při psaní článků  citronový koláč, obvykle si ho automaticky objednám a sním ještě dříve, než si uvědomím, že jsem se vlastně rozhodl omezit cukry a hubnout. Vyplatí se proto všímat si, jak nás naše návyky formují, a případně již nevyhovující návyky nahradit novými, které jsou v souladu s našimi vědomými záměry. Možná jste slyšeli, že vybudovat nový návyk trvá 21 dnů. Nemělo by to být tedy tak těžké. Prostě požadované chování jednadvacetkrát zopakuji, a je to. Tak proč tolik lidí při snaze o vybudování nových návyků selže? Jedním z důvodů je fakt, že vybudovat nový návyk trvá ve skutečnosti mnohem déle, než jsme si mysleli. Tvrzení o 21 dnech se objevuje v motivační literatuře často a bývá opakováno i nejrůznějšími českými odborníky na osobní růst (zkuste si vygooglovat návyk 21 dnů a uvidíte, co se na vás vyvalí). Problém nastává, pokud se pokusíte dohledat vědeckou studií, která by tento údaj podporovala. Zjistíte, že se ocitáte ve vzduchoprázdnu. Mýtus o 21 dnech má pravděpodobně počátek v knize amerického plastického chirurga Maxwella Maltze Psycho-Cybernetics z roku 1960, kde konstatoval, že trvá zhruba tři týdny, než si lidé zvyknou po plastické operaci...
Jak investovat svou energii

Jak investovat svou energii

V 70. letech se v mateřské školce při Stanfordské univerzitě uskutečnil jednoduchý experiment. Vědci před děti položili na stůl jeden bonbón a sdělili jim, že pokud vydrží a snědí ho až za čtvrt hodiny, dostanou bonbóny dva. Asi třetina dětí neváhala a bonbón snědla okamžitě, druhá třetina se pokoušela pár minut vydržet, ale nakonec podlehla. Jen poslední třetina se dočkala zdvojnásobení sladké odměny.Když se experimentátoři po letech vrátili k již dospělým účastníkům experimentu, zjistili, že existuje souvislost mezi studijními úspěchy a schopností tříletého dítěte odložit potěšení z bonbónu. Experiment krásně ilustruje možné strategie, které využíváme při zacházení s naší psychickou energií. V zásadě mámě dvě účelné strategie: buď si užíváme tady a teď (obrazně řečeno sníme bonbón a neřešíme naši budoucnost) nebo svoji energii investujeme (odložíme své okamžitě potěšení, abychom v budoucnu sklidili více) Problém nastane, když investujeme energii, a přesto svého cíle nedosáhneme. Když z nějakého důvodu sníme bonbón ve čtrnácté minutě nebo nám nakonec druhý bonbón vůbec nepřinesou. V takovém případě nejen že nezískáme vytouženou odměnu, ale ztratíme veškerou svou investovanou energii. O našem úspěchu či neúspěchu nakonec rozhoduje vždy to, jak účelně dokážeme investovat svoji energii. Žádná naše investice není nikdy na sto procent jistá. Přesto – podobně jako v oblasti financí – existují určité zákonitosti dobrých a špatných energetických investic. O našem úspěchu či neúspěchu nakonec rozhoduje vždy to, jak účelně dokážeme investovat svoji energii. Pokud se rozhodneme do něčeho investovat, měli bychom vždy zvažovat výnos takové investice. A opět jako u peněz: ve hře je míra rizika, likvidita (jak rychle investici dokážeme zúročit), návratnost investice. Cena za špatnou investici Objem psychické energie, který máme k dispozici, není nekonečný. Navíc část energie, kterou...
Jak dosáhnout změny

Jak dosáhnout změny

Přesto že klasické přísloví tvrdí, že změna je život,  většina z nás  má ke změně ambivalentní vztah. Na jedné straně si ji často přejeme, na straně druhé se ji obáváme. Abychom se mohli změnit nebo rozvíjet, musíme upustit naší komfortní zónu. Komfortní zóna představuje určitý prostor, který člověk obývá, je mu důvěrně známý a vyzná se v něm a kde pobyt nevyžaduje žádné zvláštní úsilí. V této zóně jednáme přirozeně a automaticky a jsme na ni zvyklí. Pokud překročíme tuto zónu nebo narazíme na oblast zkušeností nedostatečně zpracovanou v naší komfortní zóně, ocitneme se v zóně osobního rozvoje.V dětství a mladí hranice naši konformní zóny překračujeme zcela přirozeně a naše zvědavost a touha po dobrodružství nám zajišťuje naše učení a rozvoj. Problém nastává, když se v naší komfortní zóně zabydlíme a nechceme se hnout z místa. Cítíme se sice pohodlně, ale zároveň stagnujeme, rezignujeme na své vize a nerosteme. Co nás dokáže motivovat ke změně Abychom se pohnuli dál, potřebujeme obvykle motivaci. Motivaci můžeme definovat jako stav, který aktivizuje naše chování a dává mu směr. Na základní úrovni motivace směřuje chování k určité odměně, jež představuje příjemné pocity nebo omezuje pocity nepříjemné. Motivace tedy může být pozitivní nebo negativní. Negativní motivace nastává, když nám naše zóna komfortu začne být těsná a přestane být pohodlná. Například pokud se změní vnější podmínky k horšímu nebo pokud se zvýší naše uvědomění o naší situaci. Často totiž zaměňujeme důvěrně známé za pohodlné a raději si nechceme připustit realitu, přestože se naše okolí diví, jak můžeme v dané situaci setrvávat. Představte si, že máte nadváhu. Přibíráte plíživě kilo po kilu, občas si říkáte, že by bylo fajn zhubnout, ale v zásadě vám to nijak nevadí. Pak jednou zavítáte...
Proč je dobré mít naději

Proč je dobré mít naději

Horolezec stojící pod nebezpečnou stěnou, podnikatel zakládající firmu, student hlásící se na obtížnou školu či pacient, který se právě dozvěděl o své těžké diagnóze, ti všichni potřebují naději. Naděje je jeden z nejcennějších a často také nejopomíjenějších vnitřních zdrojů, které máme k dispozici. Naše vnitřní kapacita mít naději ovlivňuje naše štěstí i naše úspěchy. Naděje však v sobě obsahuje mnohem více než víru, že věci nakonec dobře dopadnou. „Vždycky je tu naděje, alespoň trochu,“ říká Aragorn Théodenovi, když se bitva o Helmův žleb zdá být ztracená, a přesvědčí zoufalého krále k poslední akci. Tolkienovo Společenstvo prstenu je nádherným příkladem myšlení a konání lidí s vysokou nadějí. Mají jasný cíl, kterému věří, a jsou mu hluboce oddáni, mají v sobě víru, že to dokážou. Mají plány, jak se k cíli dostat. A když narazí na překážku, nezastaví se, ale hledají alternativní cesty, jak pokračovat na své cestě. Doslova – když jim je znemožněno pokračovat k cíli přes hory, vezmou to doly. Umělecký obraz se zde přitom kryje s výsledky nejnovějších psychologických výzkumů. Naděje je již dlouho považována za důležitou součást psychologického růstu. Sigmund Freud věřil, že mnohé z přínosů psychoanalýzy mohu být vysvětleny „očekáváními zabarveným nadějí a vírou pacientů v léčebném procesu.“ Viktor Frankl, zakladatel logoterapie, jehož práci a pohled na svět velice ovlivnil pobyt v nacistickém koncentračním táboře, vnímá naději jako vnitřní postoj a vůli člověka k pozitivní orientaci v životě, schopnosti „přitakat životu“ za všech okolností. Soustavně se však výzkumu fenoménu naděje začal věnovat počátkem 90. let minulého století teprve profesor Charles R. Snyder z Kansaské univerzity. Došel k závěru, že naději lze chápat nejen jako momentální stav mysli, ale také jako stálý, i když ovlivnitelný osobností rys. Na základě výzkumů, jak lidé přemýšlejí o dosahování svých cílů, přišel s teorií, ve které nadějné myšlení chápe jako proces, který má dvě důležité složky:...
O temnotě, která vás prosvítí

O temnotě, která vás prosvítí

Po které knize sáhnete v těžkých časech? Když do mého života zasáhla temnota, dostala se mi do rukou knížka amerického terapeuta Thomase Moora Temné noci duše. Není to kniha, která vás z temnoty dostane. Ale pomůže vám temnotou projít, dá vám naději a naučí vás oceňovat záhadný svět stínů. Temné noci duše je kniha v mollové tónině, která je psána více básnickým než vědeckým jazykem. Název knihy je inspirován básní španělského středověkého mystika Jana od Kříže. Pro Thomase Moora je metaforou pro hledání smyslu v nejtemnějších hodinách našeho života. Cesta Thomase Moora (nar. 1940) za jeho životním posláním nebyla rozhodně přímá. Dvanáct let byl katolickým mnichem. Poté, co opustil řád, se živil jako muzikant a pak dlouhá léta pracoval jako psychoterapeut ovlivněný hlubinou psychologií Carla Gustava Junga. Nyní je úspěšný autor mnoha populárně psychologických knih. Vyšší úrovně dospělosti V době, kdy regály knihkupectví přetékají instantními návody na šťastný a úspěšný život a na internetu nám slibují bezbolestný restart našich mozků, nabízí Thomas Moore zcela jiný pohled na život. Psychický život není v jeho pojetí redukován na bezduchou dvojici problém a řešení, nýbrž je vnímám v celé své škále. Thomas Moore se nebojí být průvodcem po temných zákoutích. Dobře ví, že tam často nacházíme největší poklady. Temná noc duše není ničím neobvyklým a vzácným. Je přirozenou součástí našich životů. Většina lidí, i když každý jindy, projde podle Moora obdobím smutku, zkoušek, ztrát, frustrace nebo omylů, tak dlouhým a drtivým, že bychom ho mohli nazvat temnou nocí duše. Pokud je pro vás nejdůležitější hodnotou zdraví, snažíte se této temnoty co nejrychleji zbavit. Ale jestliže hledáte smysl, osobitost a chcete poznat, kým opravdu jste, možná zjistíte, že temná noc vám nabízí mnoho zajímavých darů. Životní změny jako zrození dítěte, sňatek, ztráta partnera nebo...
Jak zacházet se stresem

Jak zacházet se stresem

„Doba je tak rychlá, že už nestačím držet krok ani sama se sebou“ řekla mi nedávno jedna manažerka. Vyjádřila tím pocity mnoha lidí, s nimiž denně přicházíme do kontaktu. Různé průzkumy stabilně ukazují, že výrazný stres v práci zažívá více než třetina populace. Stres má negativní dopad na naše zdraví, psychickou pohodu a z dlouhodobého hlediska také na naši výkonnost. Špatnou zprávou je, že množství stresu v našem okolí stále stoupá. Naštěstí existuje i dobrá zpráva. Se stresem se dá úspěšně bojovat. O co vlastně při stresu jde? Stresová reakce je fyziologickou odpovědí našeho těla na zvýšené fyzické, emocionální či intelektuální požadavky. Zatímco u pračlověka byla mobilizace těla do programu „udeř, nebo uteč“ vhodnou reakcí na většinu stresujících situací, v současné době společenské konvence způsobují, že se tento stav podobá túrování motoru naprázdno a většinou jen neefektivně spotřebovává naši energii. Jako stresující obvykle vyhodnocujeme události, které nedokážeme předvídat nebo ovlivnit. Události představující výzvu pro hranice našich schopností a události, které nás vystavují vnitřním konfliktům. Stres začíná být opravdovým problémem tehdy, když jsme dlouhodobě vystaveni tlakům, které jsou vyšší než naše odolnost. Důležité je si uvědomit, že působení jednotlivých stresorů se sčítá a někdy mohou rozhodnout i maličkosti. Pokud se najednou nahrne několik událostí, které jinak zvládáte s úsměvem, může přetéct pomyslná poslední kapka. Mějte svých 5P pohromadě V případě zvládání stresu 5P znamená:  prevenci  předvídání  přípravu  percepci poučení Na prvním místě stojí prevence. Ideální je, když dokážeme zmapovat možné původce stresu ve svém okolí a dokážete se jim úspěšně vyhýbat nebo je zcela eliminovat. Pokud již popáté v tomto měsíci zmateně pobíháte ráno po bytě, hledáte zoufale klíče a stresujete se, že přijdete zas...
Když se vám zboří svět

Když se vám zboří svět

Prožitá tragédie některé lidi nejen nezlomí, ale dokonce jim otevře novou životní perspektivu. Posttraumatický rozvoj není nic samozřejmého, ale dochází k němu častěji, než bychom předpokládali. Na tu noc Eva nikdy nezapomene. Probudily ji podivné zvuky. Šla se podívat ven a zjistila, že potůček, který obvykle líně plynul nedaleko chalupy jejích rodičů, nabral na síle a voda se valila na zápraží. Probudila matku, ve spěchu popadly pár nejnutnějších věcí, vzala do náručí svou malou dceru a opustily chalupu. Za další čtvrt hodiny už byla na místě potoku prudká řeka a na místě chalupy pár zbořených zdí. „Když ti barák padá pod nohama, v tu chvíli se rozhoduješ intuitivně. Vůbec nic jsem v tu chvíli necítila. Až když bylo za tři měsíce po všem, tak jsem se zhroutila,“ popisuje Eva svůj zážitek z povodní v roce 1997. Následovaly noční úzkosti, deprese. Eva nebyla schopna pracovat, stáhla se do sebe. Prožívala klasické příznaky posttraumatické stresové poruchy. Životní zemětřesení Lidská psychika je poměrně stabilní. Soudobé výzkumy v oblasti pozitivní psychologie ukazují, že přestože šťastné události či životní nepříjemnosti mohou dočasně směrem nahoru či dolů změnit míru naší životní spokojenosti, zhruba do tří měsíců se opět vracíme zpátky na svoji výchozí úroveň. Někdy však v životě přijdou události, které nás opravdu dokážou vykolejit. Jsme-li vystaveni silné stresové události, může dojít k traumatu, které dokáže velice negativně změnit kvalitu našeho prožívání. Trauma je něco, co nastoluje zemětřesení v dosavadní představě o našem světě. Obvykle jde o událost, která se objevuje rychle a nečekaně a z pohledu jedince se nedá ovlivnit. Může to být živelní či jiná katastrofa, náhlé onemocnění a smrt blízkého člověka či napadení násilníkem. Naše dosavadní představa o světě se hroutí, ztrácíme pocit bezpečí, přicházíme o jistotu, že můžeme svůj život kontrolovat. Tento zážitek...
Přežvykující mysl

Přežvykující mysl

Je hodina mezi psem a vlkem. Spánek nepřichází a místo toho se zase objevují ty nutkavé myšlenky. Opakované přehrávání situací, kdy jsme se cítili poníženými, ublíženými či zcela neschopnými. Přemýšlení, jak by to bylo dopadlo, kdybychom udělali to či ono místo tamtoho. Nekonečné vedení vnitřních dialogů s lidmi, kterým jsme neřekli, co si zasloužili. Věčné omílání, co jsme měli říct a neřekli, co jsme neměli udělat a udělali, či podrobné rozvíjení hypotetických katastrofických scénářů a variant a tragických konců našich vztahů, kariéry či životů. Psychologové tento stav mysli nazývají ruminace, básníci melancholické přemítání a můj drsný norský výcvikový gestalt terapeut pro to používal přímočarý anglický výraz mind fucking. Když jste si mě vymysleli, tak se o mě starejte V medicíně znamená ruminace přežvykování již stráveného jídla. Psychologická ruminace, což je odborný výraz pro nutkavé zabývaní se nějakým problémem či situací, které je obvykle spojeno s negativními myšlenkami, v zásadě znamená něco podobného. Ve své mysli opakovaně přežvykujeme něco, co už mělo být dávno stráveno. Negativní myšlenky a strachy mohou mít nad námi velikou moc. Ve známé české pohádce Vladislava Vančury Kubula a Kuba Kubikula se malý medvídek tak dlouho zabývá svými strachy, až z nich vyroste strašidlo Barbucha. To pak pronese zásadní větu: „Když jste si mě vymysleli, tak se o mě starejte.“ Podobně funguje ruminace. Pokud jí věnujeme dostatečné množství energie, může se zhmotnit ve strašidlo, které vyžaduje spoustu vaší pozornosti. Bohužel není tak roztomilé jako pohádkový Barbucha. Nutkavé přemítání je často spojeno s depresí a má spoustu negativních důsledků. Udržuje nebo zhoršuje smutek, snižuje schopnost řešit osobní problémy, snižuje sebedůvěru a narušuje naší koncentraci a motivaci. Ačkoliv mnozí lidí mají dojem, že během ruminace získají na sebe na své problémy náhled, obvykle je opak pravdou. To, co získají, je zkreslený a pesimistický pohled na...
Umíte správně chybovat?

Umíte správně chybovat?

Pokud o něco nepožádáte, odpověď bude vždycky ne. Pokud něco nezkusíte, nikdy se vám to nemůže povést. Pokud nevykročíte vpřed a nezariskujete, vždy zůstanete stát na místě. Chceme-li ve svém životě něco dokázat, rozvíjet se a růst, musíme opustit svoji zónu komfortu a dovolit si riskovat. Přesto nás strach z neúspěchu často paralyzuje. Strach ze selhání je ve skutečnosti obvykle horší než emoce, které pociťujeme, když nás opravdu potká neúspěch. Každému se zcela určitě něco nepovede. Ale na své chyby se můžete dívat jiným způsobem. Spíše než jako katastrofu nebo selhání je můžete vnímat jako příležitost k učení. Většina z nás nemá s chůzí sebemenší potíže. Zvládáme ji skvěle, bez přemýšlení, bez držení, někdy i pozpátku. Přesto jsme mnohokrát spadli, než jsme bezchybně zvládali první krůčky. Bylo to přirozené a v pořádku. Dovolit si selhat, udělat chybu, obrazně i doslova spadnout na zadek, je ve skutečnosti jediný způsob, jak se něco můžeme opravdu naučit. Jako děti jsme to zvládali perfektně. Chybujte častěji, chybujte lépe Není náhoda, že nejúspěšnější lidé historie také zažili nejvíce neúspěchů. Abraham Lincoln byl vyhozen z práce, ve svém podnikání zbankrotoval, prožil si nervové zhroucení. Mnohokrát se pokoušel dostat do senátu či kongresu. Všechny volby, ve kterých kdy kandidoval, prohrál. Kromě těch posledních, po kterých se stal jedním z nevýznamnějších prezidentů USA. Zakladatel firmy IBM Thomas Watson tvrdil, že pokud chcete zvýšit počet svých úspěchů, musíte také zdvojnásobit počet svých neúspěchů. Traduje se historka, že jeden z jeho spolupracovníků svým chybným rozhodnutím způsobil firmě vysoké ztráty. Když to zjistil, přinesl Watsonovi na stůl obálku se svou rezignací. Watson odpověděl: „Proč bych vás měl proboha propustit, když jsem právě investoval do vašeho vzdělání milion dolarů!“ Jak je důležité umět otevřeně zacházet s chybami,...
Chvála klaunů

Chvála klaunů

Klaunský nos je nejmenší divadelní maska na světě s největším možným efektem. Když si ho nasadíte, změní se perspektiva, se kterou se díváte na svět a svět se dívá na vás. Postava klauna je ale také důležitý archetyp. Dokážeme-li mu porozumět, naladit se na jeho energii a v případě potřeby si alespoň symbolicky nasadit červený klaunský nos, může být skvělým pomocníkem na naší cestě životem. Klaun, šašek či blázen je postava, která nás provází celými našimi dějinami a prolíná se všemi kulturami. Dvorní šaškové se vyskytovali již na dvoře egyptských faraónů. Archetyp klauna v sobě obsahuje potměšilý germánský bůh Loki, řecký bůh zlodějů Hermes, čínský opičí král či kojot z mýtů severoamerických indiánů. Základní klaunovou dovedností je schopnost vysmát se sobě i druhým. Klaun má však i jiné kvality. Klaun si věří, že všechno dokáže, a do všeho se vrhá po hlavě. Nevadí mu, že ve svém nemotorném počínání se někomu může zdát směšný. Je ochoten zkusit cokoliv a kdykoliv. Nezná strach, rozpaky či stud, které by ho brzdily. Pokud klauna požádáte, aby zaskočil v manéži za sežraného krotitele šelem, nezaváhá ani vteřinu. Vždyť je to přece úžasné dobrodružství. Osobní dvorní šašek Za svou z vnějšího pohledu přehnanou sebedůvěru samozřejmě platí svoji cenu. Klaun často padá. A někdy z pořádné výšky. Ale nevadí mu to, protože ví, že se zase dokáže zvednout. Jeho selhání, vyvolávající bouři smíchu, jsou jeho úspěchem. Schytá-li ránu, hned se narovná, jako by se nic nestalo. Energie klauna nám může pomoci, kdykoliv jsme postaveni před obtížný úkol, na jehož výsledku nám záleží, kdykoliv sebe a své okolí bereme příliš vážně. Klaun je největším přítelem našeho ega. Objevuje se, když je naše ego v nebezpečí, které si způsobilo vlastním marnivým konáním nebo přehnanými...